(Předmluva)
Mnozí pověsti hledajú,
v tom múdřě i dvorně činie,
ale že své země netbajú,
tiem svój rod sprostenstvím vinie.
Neb by sě do nich které cti nadieli,
své by země knihy jměli,
z nichž by svój rod veš poznali,
otkud jsú přišli, vzvěděli.
Jáz těch knih dávno hledaju
a vešdy toho žádaju,
by sě v to někto múdrý uvázal,
všě české skutky v jedno svázal.
A dotad sem toho žádal,
doňud sem toho právě nezbadal,
že v to sě nikte nechce otdati;
proto sě sám v to drb'u uvázati.
***
(Soběslavovy rady synům)
Ciesař Soběslavovi vieru sl'ubujě,
a jeho dietky česky otučuje.
Káza sě jima němečsky učiti
a domóv jich nerodi pustiti.
Když juž málo česky umiešta,
po poslu to vzvěděšta,
že jich otec velmi nemóže.
Vecěsta: „Snad bez najú umřieti móže."
I bez otpuščenie sě do Čech vrátista,
otcě nemocna zastúpista.
Otec jě sě jima mluviti
řka: "Chcu vy učiti.
Nemáť nikte nic věrnějšieho
než matku a otcě svého.
Protož věrně chcu vy učiti,
jímž móžete cti dojíti.
Zem'u váma ostavuju,
jazyk váš váma porúčěju,
abysta jej vždy plodila,
v zem'u Němcóv nepustila.
Když němečský jazyk v Čechách vstane,
tehdy našeho rodu všě čest stane.
Neb zradie zem'u i kniežata,
pro ně bude našě koruna do Němec vzata.
Němciť sě najprvé krotie,
ale jakž sě rozplodie,
tehdy o svéj hospodě netbajú,
z své země pána sobě hledajú.
Bych mohl i po ptáčku vzvěděti,
že budeta k Němcóm držeti,
kázal bych vajú v kožený měch vložiti
a u měšě u Vltavě utopiti.
Neb bych snadnějí vajú ožělel,
než bych svého jazyka hanby, i mrtev Idě, žělel."
I káza přěd sě zemanóm jíti
i jě sě k nim takto mluviti:
,Já vám děkuju z vašie viery,
neb ste ju ke mně jměli bez miery.
Prošu, túž jmějte k dětem mým,
ačť budú držěti k svým.
Nebudú-liť svých milovati,
neroďte o nich nice tbáti,
všie viery k nim prázdni buďte
a knězě sobě oráčě ot pluha dobuďte.
Spieše oráč dobrým knězem bude,
než taký Němec věrně s Čechy zbude.
***
(Předmluva)
Moudří milují pověsti,
často však na jejich škodu
nezdají se jim být hodné cti
legendy o vlastním rodu.
Kdyby se dovědět mohli z knih,
kam jejich původ až sahá,
o časech dobrých i časech zlých,
potom by zajisté mnozí z nich
velmi si vážili předků svých
a víc jim vlast byla drahá.
Bohužel máme však pomálu
kronik a pravdivých análů
a mými prosbami, běda,
nikdo se přemluvit nedá.
Nikde j sem ničeho nedosáh,
jako bych na stěn u házel hrách,
a tak sám zmužit se musím
a sám tu knihu psát zkusím.
***
(Soběslavovy rady synům)
S císařem řeč ale není,
a tak kníže nebohý
musí k němu bez prodlení
vypravit své ratolesti.
Jako vola za rohy
čest národa třímal v pěsti
a teď vymkla se mu ruče.
Císař synkům do hlav tluče
mrav, jakým lid v Němcích žije,
a za otcem nepouští je.
Ti německy mluví brzy,
na vše, co je z Čech, se mrzí,
rodnou řeč už sotva znají.
Vtom se zprávu dovídají,
že se otec roznemoh,
že by bez nich umřít moh,
a tak chlapci přemilení
po domově zatouží.
Ač nemají povolení,
jedou, až se koně pění.
Stihnou otce na loži.
Ten jim dává naučení:
"Synci moji, mějte rádi
matku s otcem. Až svět zradí
vás, v cti bude síla vaše,
jí vzdorujte moci falše.
Zde je země, s níž se loučím,
národ, jejž vám odporoučím.
Milujte se vzájemně.
Němce - ten slib dejte mně –
nepouštějte do země,
neboť Němci hltaví
rozplevelí se jak býlí,
přelstí vás a v krátké chvíli
o korunu připraví.
Němec zpočátku se zpět
drží, ale za pár let
směje se vám do tváře,
chce mít svého vladaře.
Držte si ho od těla,
sic vám škody nadělá.
Kdybych zvěděl od ptáčete,
že se s Němci spolčit chcete,
neželel bych vaše hlavy,
v pytli bych vás dá Vltavy
vhodit dal. Mně stokrát dražší
než vy je čest země naší.
Pro svůj lid a pro národ
v oběť dám i vlastní rod."
Pak zemany nejvěrnější
oslovil: "Mé srdce těší,
že důvěru ke mně máte.
Snad ji synům zachováte.
Kdyby však některý z nich
vzal na sebe těžký hřích
a začal se bratřit s Němci,
zřekněte se ho a vemte
do svých rukou správu věcí.
Zvolte třeba za knížete
si oráče od pluhu.
Bude vládnout líp než kníže,
který Němcům paty líže
a dělá jim posluhu."
Pozn. red.: Tato kronika, které je mimořádně zajímavým literárním a historickým dílem, vznikla někdy na rozhraní prvního a druhého desetiletí 14. století. Je však zcela jedinečným pramenem pro dobu svého vzniku. Její význam spočívá především v tom, že vyjadřuje názory a nálady jedné skupiny tehdejší české feudální společnosti.
Je prvním česky psaným historickým dílem a jedním z prvních českých literárních děl vůbec.